Heliath, lesy Telarionu

A co když se jim nepodaří mě identifikovat vůbec? *Stihla ještě promluvit dřív, než se voják prudce zastavil. To bylo tak neočekávané, že ona zpomalit nestačila a vrazila do jeho ruky. Zrudla a zavrtěla se, ale už nic neříkala. Nechtěla vojáka provokovat. Ve vší své zoufalosti ale věděla, že právě jemu by se teď nejvíc hodilo, kdyby tady nebyla. Snad by mohla zkusit ještě jednou navrhnout, aby ji pustil? V tu chvíli si ale hned dá nálepku uprchlíka, která má možná, nedejbože, na svědomí i nějaký zločin. Ponořila se do své vlastní lítosti, které se v nastalém tichu mohla naplno věnovat. Do té doby, než se nerozejde stejně rychle, jako předtím zastavil. Snad si i přála, aby byla přivedena na základnu. Všichni nemohou být takoví suchaři, jako Sark, některý by pro ni přece musel mít pochopení. Nechtěla nic jiného, než začít znovu. Její proud myšlenek byl však rázem zastaven nějakým zvukem, snad šustění látky nebo rozhrnování listí. Tiše vyjekla - snad jí mělo dojít dříve, že to asi bude k veliké Sarkově nelibosti. Další zapraskání větvičky. Co se děje?!*

Sark Zakary

*Namieril zbraň presne tým smerom, odkiaľ sa niesol zvuk lámaného dreva, prst držal na spúšti a v duchu napomínal sám seba, aby sa neunáhlil. Načo mu boli reflexy, ak nedokázal konať správne?
Ibaže skôr než stihol urobiť krok dopredu sa šuchot ozval znovu, lístie na kríkoch sa pohlo a s prenikavým zaškriekaním sa k oblohe vzniesol obyčajný vták. Dopekla!
Sarkove pery sa pevne zovreli,až kým z nich neostala len prísna tenká línia. Jeho varovný pohľad s nadvihnutým obočím, keď k dievčaťu obrátil hlavu, naznačoval, že sa má zdržať akýchkoľvek poznámok. Áno, zastreliť vrabca nebolo nijaké hrdinstvo a možno by sa na tom sám zasmial. NIekedy inokedy.
Znovu sa dal do pohybu a ju, či už to chcela alebo nie, ťahal na magnetických putách so sebou. Znovu sa upokojil a mal čas vrátiť sa k poznámke, ktorú vyslovila tesne predtým, než začul podozrivý zvuk. Jej rozprávka o rodičoch znela jednoducho neuveriteľne. Možno len ušla z domu ako všetky decká v čase, keď im niečo sadne na nos. Bola zrejme zvedavá len preto, že chcela vedieť, ako veľmi si tým teraz zavarila. Samozrejme, že bez identifikácie by budila veľkú pozornosť a nikam by ju nepustili. Bez mena, pracovného zaradenia, čísla zdravotného poistenia...slovami, bez akejkoľvek identifikácie vlastne ani nemohla existovať. Niektorý dokonca zašli až tak ďaleko, že si do svojho ID čipu nechali nainštalovať share program, takže fungoval aj ako platobná karta. Bez identifikačného čipu sa v meste žiť jednoducho nedalo a podľa toho, čo do seba to dievča tlačilo, keď ju našiel - nejaké zvláštne, nechutne vyzerajúce sucháre - bola na tom naozaj dosť zle. Sama, doslova stratená v lese... Dosť! Zakázal si myslieť na podobné veci, pretože to bol prvý krok k pocíteniu ľútosti. Ruka mu však sama zamierila k vrecku na veste a vytiahala z neho eneretickú tyčinku.
Zubami roztrhol obal, vysunul z neho hrubý obdĺžnik čokolády a bez obzretia ho podal dievčaťu za sebou.* Ďakovať nemusíte,* prehovoril a očami neprestal sledovať okolie. Podľa značenia, ktoré používala jeho jednotka sa dostal už celkom blízko k svojej pôvodnej polohe. Snímač zabudovaný do lokátora na jeho pravej ruke tlmene zapípal. Okrem toho zvuku bolo všade ticho. Mŕtve, hrobvé ticho.*

*Chvíli nedůvěřivě pozorovala čokoládu, kterou jí nabízel, protože nečekala, že by mohl chtít něco jiného, než ji otrávit a zbavit se jí. Pak po tyčince ale hladově chňapla. K Sarkově dobru. Chvíli byla příliš zaneprázdněna jídlem na to, aby měla své všetečné otázky a prosby. Nezabavila ji však na dlouho. Když dojedla, poslušně chvíli kráčela v Sarkových stopách, mlčky, přemýšlejíc. Bála se. Bála se, že dojde k jedné ze dvou variant - buď zburcují celé Equilibrium a oni ji najdou - a protože peníze zvládnou všechno, vrátí se zpátky tam, odkud utekla. Druhá varianta nebyla o nic lepší. Děsilo ji, že by měla celý život strávit v tom táboře, kterému si nedokázala dodat přízvisko, v jakém vlastně táboře, jen jí bylo jasné, že dětský asi nebude. Snad dovede na někoho zapůsobit tak, že dožene zameškaný život. Bohužel tomu nemohla moc věřit. Teď jí nezbývá než otravovat Sarka. Už neviděla smysl v tom na něj naléhat, aby ji pustil, zdálo se jí, že se stejně daleko nedostane. Chtěla ale - ne, ona potřebovala znát odpověď na svojí otázku.* Neodpověděl jste mi, co se stane, když nezjistí, kdo jsem, a potvrdí se, že mluvím pravdu. *Už nemluvila tak nesměle, spíše tvrdošíjně. Začínala pomalu věřit, že se jí nepokusí zastřelit.*

Sark Zakary

*Na to existovala jednoduchá odpoveď. Sark sa obzrel ponad plece a prešiel tvár dievčaťa zamysleným pohľadom akoby sa v duchu nevedel rozhodnúť, čo si má o nej myslieť.* Ak o vás rodičia nikdy nikomu nepovedali potom je to už vec U.R.O.* Sark odvrátil pohľad a znovu sa zadíval pred seba. Krivka jeho ramien prezrádzala ako veľmi sa kontroluje a keď prehovoril hlas mu neprezrádzal nijakú emóciu akoby tie slová odriekal zpamäti už toľkokrát, že pre neho samého stratili zmysel.* U.R.O. je Úrad pre rigstráciu obyvateľstva na Telarione. Uchovávajú záznamy o všetkých ľuďoch, ktorí sa tu narodili alebo ktorí sa sem prisťahovali vrátane žiadateľov o prechodný pobyt. Tí, ktorí sa nachádzajú mimo systém sú buď zločinci alebo sa rozhodli žiť v Exille. U.R.O. prešetrí váš prípad a zvolí vhodný postup.* Sark si odkašľal a sám pre seba pokrútil hlavou. Nemal čas na takéto detské otázky. Ona ho nezaujímala, jednoducho si splní svoju povinnosť a pôjde ďalej.
V nasledujúcej chvíli sa mŕtvolné ticho v lese ešte prehĺbilo. Ťaživá neprítomnosť zvuku doľahka na Sarkove zmysly ako výstraha príliš neskoro, pretože vzápätí sa zem pod jeho nohami začala otriasať v dobre známom rytme.* Čo keby sme ten rozhovor dokončili neskôr?* S pohľadom upretým pred seba Sark uvoľnil magnetické putá a odstrčil dievča nabok v tom istom okamihu ako sa zem dve metre pred ním otvorila a vystrčilo sa z nej prvé kovové chápadlo. Ostré čepele na konci vydávali nepríjemný cvakavý zvuk ako sa z otvoru vysúvala jedna obrnená noha za druhou až kým sa neobjavilo aj mäsité pavúčie brucho. Pôvod toho tvora sa nedal jednodznačne určiť, pretože povrch jeho tela pokrývali pláty lesknúceho sa kovu, zatiaľ čo spodok jasné pulzoval akoby bol živý. V mieste, kde by inak bola hlava sa nachádzala jedna veľká šošovka zložená z malých plôšok podobných hmyzím očiam.
Cieľ sa celý vysúkal z diery, z opancierovaného chrbta sa mu pritom sypali kusy strhnutých skál a zeminy. V oblaku prachu, ktorý víril sojím obrím telom vymrštil jednu z nôh dopredu no neútol na Sarka, ale na dievča, ktoré bolo s ním.*

*Pozorujíce tvora se chvíli nezmohla ani na slovo, výkřik, ba ani na nádech. Jen stála, jak kdyby přikovaná k zemi. Hlavou jí proběhla myšlenka na to, že to vůbec nemusí být součástí toho taktického cvičení, o němž mluvil Sark. Racionální uvažování muselo jít stranou. Nevěděla, jestli je to vůbec živé, ale vypadalo to jako obrovský pavouk se zbrojí a hlavou ještě odpornější, než pavouci mají. Ethrinne nebyla nikdy arachnofobička, ale hmyz a především pavouci se jí hnusili. A teď před sebou měla zvíře - nebo snad stroj? - které bylo o tolik větší, než každý pavouk.
Nekonečná chvíle děsivého šoku nebyla zas tak dlouhá nebo nekonečná. Ve skutečnosti trvala jen dvě, tři vteřiny, které se však táhly jako dlouhé hodiny. Jakmile se vzpamatovala, pronikavě zaječela a bez ohledu na cokoliv začala utíkat. Poprvé za celou dobu jejího pobytu - nebo snad spíš bytí - na Telarionu doufala, že se Sarkovi neztratí. Jeho poslední slova totiž zněla nadějně a jí se začínalo skoro do města chtít. Jaké bylo ale její překvapení, když zjistila, že ten tvor, tak těžkopádný, ji "dobíhal", jestli se to dalo nazvat během. Spíše posouval své ohromné tělo, bořil se nohama do půdy a zanechával za sebou hluboké stopy. Kroky ale byly veliké a ona, ať běžela seberychleji, mu nemohla utéct. V panice, bez rozmyšlení, zadýchaná od předcházejícího sprintu, doběhla k nejbližšímu stromu, na nějž se dalo povyskočit, a dostala se na nejnižší větev. Obratně se vyšplhala i na tu druhou. Třetí byla ale příliš vysoko, než aby se tam dostala jen tak, přeskočením. A na přitažení se neměla sílu v rukou. S rozšířenýma očima a výrazem čirého zděšení se chytla kmene a šplhala po hrubé kůře ako po tyči v tělocvičně, nevšímaje si toho, že ostré větvičky a kůra jí působí škrábance a odřeniny. Když se konečně zastavila - a zdolala mnohem menší kus, než jak se cítila - neviděla přes košaté větve stromu, co se děje dole. Nezbývalo jí, než čekat. Posadila se na větev a schoulila se. Chtěla zavolat na Sarka, ale bála se vydat jakýkoliv zvuk. Tak mlčela.*

Sark Zakary

*Obrovský pavúk prenasledoval dievča, ktoré sa dalo na zbesilý útek a možno práve to jej zachránilo život, pretože vystrelené klepeto minulo miesto, kde bola predtým jej hlava len o pár tesných centimetrov.* Došľaka!* zaklial Sark a rozbehol sa po stopách kolosu, ktorý v zemi za sebou nechával hlboké diery. Do jednej takej Sarkovi nešťastne skĺzla noha, ale rovnováhu udržal aj za cenu bolesti, zbraň si ešte počas behu zaistil a prehodil na páse cez chrbát. V tele sa mu miesil adrenalín so zúrivosťou, ktoré jediné ho držali v pohybe, keď zistil, že práve tá smiešna zbraň proti obriemu pavúkovi bude asi taká účinná ako jedno osie žihadlo proti koži slona.
Ešte v behu sa zohol po kameň veľký približne ako jeho päsť a s nacvičenou presnosťou ho hodil tvorovi do miesta, kde mal namiesto hlavy veľkú šošovku. Vtedy už pavúk s cvakaním zodvihol jednu svoju nohu a začal systematicky odstrihávať vetvy, po ktorých sa dievča šplhalo smerom do koruny stromu. Pavúk registroval náraz kameňa, ktorý sa neškodne skĺzol po jeho vonkajších pancierov a nečakane vymrštil ďalšiu zo svojich pošetných nôh tentoraz smerom k Sarkovi. Jedna čepeľ zachytila jeho nepriestrelnú vestu a odhodila ho pred seba až chrbtom narazil do kmeňu toho istého stromu, kde našlo dievča svoje dočasné útočisko.
Náraz Sarkovi na okamih vyrazil dych, ale skrz bolestivú grimasu ešte stihol zachytiť ako sa k nemu vymršťujú cvakavé čepele. Uhol sa im v poslednej sekunde, takže skončili zabodnuté hlboko v dreve. To Pavúka očividne spomalilo a podľa hlasnejšieho cvakania čepelí by sa dalo povedať, že aj rozzúrilo. Na malý okamih prestal venovať pozornosť a presunul ju na Sarka, ktorý z puzdra na lýtku vytiahol svoj vojenský nôž a zasekol ho do hydrauliky uväzneného chápadla. Len čo Pavúk prišiel o jednu svoju nohu, zmrzačený kýpeť vystrelil k oblohe akoby na ňom niekto povili pružinky. Samotné telo sa nahlo dopredu a narazilo do kmeňa stromu, ktorý sa s praskaním zlomil a začal nebezepčne nakláňať na stranu.*

*To, že nevidí pořádně pod sebe, ji pořádně znervózňovalo, obzvláště v době, kdy slyšela zespodu zvuky, které signalizovaly boj, a to neúspěšný. Její tělo plně zaplavoval strach a panika, kteréžto dva pocity se mísily a tvořily v jejím dívčím mozku něco, co jí bránilo rozumně přemýšlet a činit. Odhrnula větev, která ji snad chránila před tím, aby ji tvor, který se jí tak hnusil, spatřil, jen z čiré zvědavosti, touhy vědět, co se tam děje. Neviděla toho moc. A to, co viděla, ji rozhodně neuklidnilo.
Když pavouk konečně neměl alespoň jednu ze svých nohou, hluboce si oddychla, doufajíc, že už je to všechno za ní. Jaký byl její údiv, když Pavouk, snad neúmyslně, narazil do stromu, na kterém Ethrinne seděla a považovala ho za bezpečné útočiště. Síla toho tvora ji ohromila a lekla se jí, stejně jako praskání padajícího stromu. Nedovedla se udržet a neovladatelně se klouzala po kůře dolů - po straně, která byla při pádu stromu směrem vzhůru. Teoreticky by se mohla udržet, no prakticky by to šlo velice těžko.
Padající strom, nakloněný snad už víc než o 45 stupňů, neměl dost prostoru k tomu, aby spadl úplně. Prudce, v rychlosti, která se zvětšovala, narazil do jiného stromu, který mu stál v cestě. Kromě hlasité rány se oba stromy otřásly a padající starý strom zapružil, což způsobilo nevyhnutelné Ethrinnino nadskočení. Protože stále, i když už řízeněji, postupovala směrem dolů, nestačila se zachytit. S tlumeným výkřikem za zvuku zdírajícího se listí, praskající borky i jakéhosi trhání látky, jak se její šaty zachytily o hrubou kůru a neudržely ji, padala k zemi.
Nebylo to moc vysoko, vzhledem k tomu, že před pádem se posunula níž po stromě a ke snížení stromu samotného. Hned po dopadu otevřela oči, ale neměla se k tomu, aby se zvedla, ačkoliv věděla o hrozícím nebezpečí. Snad byla jen v šoku. Možná - a nevěděla to v tu chvíli ani ona sama - mohlo mít to, že se nehýbala, i jiný důvod.*

Sark Zakary

*Keď strom s praskaním začal padať k zemi zahliadol Sark len útržkovito kúsok z dievčininho tela. Šmýkala sa pomedzi vetvy, zachytávala sa o ne a sila nárazu ju znova strhávala bližšie k smrteľnému nebezpečenstvu. Bol príliš ďaleko, aby k nej mohol dobehnúť včas, aby sa mohol aspoň pokúsiť niečo pre ňu urobiť a keď jej telo nakoniec so žuchnutím dopadlo, podvedome stŕpol. Nemusel ju mať rád a ani ju dlho poznať, ale takýto koniec pre ňu nechcel. Pre nikoho. Počuť jej krik, vidieť zdesenie na jej tvári a potom tú desivú nehybnosť... Odvrátil sa s vlastným výkrikom vyrazil proti zviechajúcemu sa pavúkovi. Vedel, že by nemal dovoliť hnevu, aby ho ovládol, ale už bolo neskoro zadržať to, čo sa v ňom zdvíhalo ako prílivová vlna. Nevšimol si, že dievča na zemi otvorilo oči ani to, že sa jej hrudník nadvihuje a klesá v rytme dychu, takže nemohla byť mrtvá. On mal pred očami len to, že znovu niekoho sklamal, že znovu niekomu nepomohol a to ho pohlo doslova k šialenému činu. Pavúk už stál na nohách, hľadal stabilitu predtým, než sa znovu pohne vpred, ale to už Sark v plnej rýchlosti vbehol popod neho. Čepele na hydraulických nohách opäť vyrazili proti nemu, zabodávali sa do zeme a vytrhávali z nej kusy pôdy vždy tesne potom, ako Sark uskočil do strany, urobil obrat alebo kotrmelec, aby sa im vyhol. Jeden letmý pohľad nahor mu potvrdil, že je príliš vzdialený od jedinej zraniteľnej časti pavúkovho tela- mäsitého brucha, ktoré zospodu nebolo chránené pancierom. Odrazu vzduchom tesne pred ním presvišťala oceľová noha a on využil tú krátku príležitosť, zachytil sa jej a nechal sa vyniesť do vzduchu. Pavúk cítil neprimeranú záťaž a chcel sa jej okamžite zbaviť. Sark akoby sa ocitol na horskej dráhe, ale v tej chvíli nemyslel jasne. Jediné, čo chcel bolo zabiť toho bastarda akýmkoľvek šialeným spôsobom, aj keby ho to malo stáť viac než polámané kosti. Z puzdra na chrbte vytrhol svoju zbraň, odistil ju a hlaveň namieril na brucho tvora. V ideálnych podmienkach by sa trafil na prvýkrát, ale takto, keď bol raz hore a raz dolu podľa toho ako sa ho pavúk snažil striasť, vystrieľal celý zásobník. Bruško ukazováka držal na spúšti a výstrel za výstrelom smerovali proti stroju, ktorý sa otriasal v celej svojej konštrukcii. Sark vedel, že sám dlho nevydrží a pavúk sa stále držal na nohách hoci jemu sa už ruka šmýkala a hrozilo, že o chvíľu poletí vzduchom pekne prvou triedou. A potom sa svet konečne nahol, stočil sa nabok a za sprievodu cvakania čepelí začal padať. Z rozstrieľaného brucha vypadávali ružovkasté kúsky tkaniva až do chvíle, kým pavúk neskončil na chrbte s nohami visiacimi ponad telo. Sark predtým nič podobné nevidel, netušil či práve zneškodnil stroj alebo zabil živého tvora. Iba noha, na ktorej ostal zavesený sa vo vzduchu stále šklbala akoby sa ho tvor ešte aj po smrti snažil zo seba striasť. Vysilený Sark sa už dlhšie neudržal a padal rovno do samého stredu, do mäkkých kúskov toho, čo zostalo z pavúkovho brucha. Bol to dopad, ktorý mu zaručoval prežitie, ale nepôsobil veľmi dôstojne. Zvlášť, keď sa o chvíľu nato vynoril z pavúkových útrob a od hlavy po päty ho pokrýval mazľavý žltkastý sliz. Zbraň mu už bola samozrejme nanič, ale aj tak si ju založil naspäť do puzdra na chrbte a zachytil sa okrajov brucha, aby sa mohol vytiahnuť na slobodu. Únava na neho doľahla plnou silou, keď sa konečne prevalil na zem a štvornožky lapal po vzduchu. Smrdel zmesou technického oleja a chemikálií, o ktorých účinku na svoje telo nechcel vedieť ani teoreticky. Pred sebou videl len postavu dievčaťa, ktoré ležalo na zemi a ...oči malo otvorené. Úľava mu takmer podlomila nohy, keď potácavo zamieril k nej.* Hej, Maličká, si v pohode?* Odrazu už nepôsobil tak vzdialene ako predtým. Bol naozaj rád, že ju vidí živú, otázne však bolo či aj zdravú.*


/ ospravedlňujem sa, že mi to tak dlho trvalo, ale odpísala som už aj zo Surina na Iliwiane /

/ v pohodě, nevadí, díky ) - mně to taky vždycky chvilku trvá /

*Slyšela dobře, co se děje jen pár metrů od ní. Přemýšlela, kde se v Sarkovi vzal takový vztek pro boj s tím tvorem. Nedávalo jí to vůbec žádný smysl, protože do té chvíle považovala Sarka za člověka, který je ale podoben spíš stroji než člověku. Neustále se ovládající zahořklá bytost se zeleným vojenským mozkem, řekla by ještě před chvílí. Teď už ne. Sice chvíli odolávala touze se podívat, pootočit hlavu, ale už už se k tomu odhodlávajíce si to rozmyslela. Odradily ji jí tak odporné zvuky kovu, kulky, cvakání a svištění a neodvažovala se podívat, jaký obraz tyto zvuky doprovází. Absolutně ji nenapadlo, že svou nečinností může Sarka vyděsit, bylo tehdy mimo její předpoklady, že by mu na tom záleželo. Až ve chvíli, kdy slyšela jeho nepravidelné kroky, jeho sípání a lapání po dechu, o něm poprvé začala přemýšlet jako o člověku, ne jako o pouhopouhém vojákovi. A i ona byla ráda, že to Sark přežil, i když ještě před pár okamžiky by byla raději, kdyby zmizel z povrchu zemského, nebo alespoň z lesa. Když uslyšela, jak na ní mluví, začal z ní pomalu strach a šok opadávat. Podívala se, jen takovým nepatrným pohybem očí, na Sarka. Až teď, když vyslovil to oslovení, které se jí tak příčilo, jí došlo to, že se vlastně nepředstavila, že on vlastně neví, kdo ona je. Ne, že by to jméno mohlo něco změnit.* Žádná maličká. Jmenuju se Ethrinne, *hlesla docela tiše. Vážila si nastalého ticha, které je nyní obklopovalo, a neviděla důvod k hlasitějšímu tónu. Začínala si také uvědomovat, že jí bolí docela dost částí těla, ale neodvažovala se hádat, která je jen natlouklá a se kterou snad vážně může něco být. Otázka tedy zůstala nezodpovězená. A pak začala plakat. Asi se to zdálo dost neočekávané a neočekávatelné, ale jinak to bylo celkem logické a snadno odůvodnitelné. Na Ethrinne pomalu začínaly doléhat předešlé události, a to se ještě nedá pominout únava a vyčerpání, kterou způsobily. Potřebovala teď především nějaký pevný bod ve vesmíru. Kdyby to bylo normální děvče za normálních okolností v normální rodině, poplakala by si buď na rameni přítele nebo maminky. Nebylo k dispozici ani jedno. A tak, z části proto, že někoho takového prostě potřebovala, nebo snad trochu i z vděčnosti vůči Sarkovi, objala místo maminky nebo svého kluka Sarkovy nohy, což muselo vypadat velice kuriózně. On tam byl vysoký, s umazanou tváří i oblečením, a ona se jevila ještě menší jako hromádka neštěstí. To jí ale ani přinejmenším nevadilo, ona jen ležela, objímala a plakala.*

Sark Zakary

*Kým Ethrinne neprehovorila, nedokázal si ani len predstaviť ako veľmi mu v skutočnosti záležalo na tom, aby bola v poriadku. Uvoľnenie, ktoré nasledovalo bolo také hlboké a pevné, že ho nemohol poprieť ani keby chcel, pretože jedna vec bola udržiavať si odstup, keď na tom nezáležalo a druhá zostať človekom, ktorý sa v nebezpečenstve nestará len o seba. Bolo to niečo ako prísaha, ktorú skladajú lekári, aj keď by sa v tom samozrejme dali objaviť isté rozdiely. Teda dosť podstatné rozdiely.
S prvým výdychom z neho opadlo napätie a spôsob, akým sa mu Ethrinne predstavila dokonca vyvolal na jeho tvári pobavený úsmev. Potom sa ale situácia náhle zvrtla smerom, ktorý mal predpokladať už v momente ako sa Ethrinnine oči začali lesknúť viac než to bolo normálne. Jediné, čoho bol schopný, bolo to, že len meravo stál a so sklonenou hlavou sledoval ako sa mu paže dievčaťa ovíjajú okolo nôh. Akoby sa topila v mori a on bol široko ďaleko jediný oporný bod, ktorého sa mohla zachytiť.
A potom si vyzliekol ťažkú vojenskú bundu nasiaknutú mazľavým slizom, zbraň prehodil do vnútorného puzdra pod pazuchou a sklonil sa k postavičke stúlenej pri svojich nohách. Najskôr sa len neisto dotkol temena Ethrinninej hlavy, prstami prešiel po jej vlasoch, ale potom si ju za šiju pritiahol k sebe. Kľačal, objímal ju a tisol k sebe na hruď, pretože mu niečo hovorilo, že práve toto dievča potrebuje. Možno si spočiatku počínal trochu nešikovne, chvíľu mal dokonca pocit akoby objímal niečo veľmi krehké a preto sa správal opatrnejšie, ale potom sa uvoľnil.* Takže Ethrinne, kto ťa učil liezť na stromy?* prihovoril sa jej s úsmevom v hlase a ako sklonil tvár, brada sa mu celkom prirodzene oprela o vrch jej hlavy.* To, čo si urobila bolo...neskutočné.* Dodal, keď našiel to správne slovo.*

*Bylo pro ni poměrně dost neočekávané, že se k ní skloní, čekala spíš úplně opačnou reakci, nebo aspoň taktní odehnání, to se ale nekonalo. Pevné, bezpečné objetí bylo přesně to, co Ethrinne v ten moment potřebovala. I když její situace byla v tuhle chvíli v některých ohledech mnohem horší, než před celým incidentem, teď se mohla z něčeho aspoň radovat. Z toho, že to přežila ona, a z toho, že to přežil on. Pravdou je, že taková radost jí rozhodně nemohla vydržet dlouho. Nemuselo. Dlouhodobější radost totiž přišla v zápětí, s další Sarkovou větou. Nebyla moc zvyklá na to, že by ji někdo chválil. Nepovažovala to za příkoří, ale za vlastní lemplovitost a neschopnost v něčem vyniknout něbo něco udělat dobře. To mohlo být způsobeno asi především tím, že se nesetkala s moc lidmi, s nimiž by se mohla vybavovat a předvádět svoje schopnosti, a ještě s méně lidmi, před nimiž by svoje schopnosti předvádět chtěla.
Pozvedla k Sarkovi své uslzené, pláčem zvýrazněné oči, a rychle je hřbetem ruky utřela, jakoby záleželo na tom, jestli je teď uvidí, poté, co se k němu mimojiné kvůli nim schoulila. Byl to asi prostě zvyk, za žádných okolností se nikomu nedívat do očí přes slzy. Další však netekly, necrčely ani se žádným jiným způsobem z očí nedostávaly, a tak už se mohla jenom pousmát.* Já vůbec nevěděla, že něco takového umím. Po stromě jsem nikdy nelezla. Jen po tyči. *Hlavu zase sklonila a přitiskla k Sarkově hrudi.* Děkuju. *Ozvala se vzápětí zastřeným hlasem. Nechtěla, aby si myslel, že se mu snaží hrát na city, i když, pravda, v době, kdy jí to naznačil, se na city hrát opravdu pokoušela. Vděčila mu však za svůj život, a to bez aspoň jednoho slůvka poděkování nechat nemohla.*

Sark Zakary

*Celý čas podovedome tŕpol, ako Ethrinne zareaguje na jeho poznámku, ale keď k nemu zodvihla zrak, mala v tvári niečo, čo ho upokojilo. Rozhodne to nevyzeralo akoby sa chystala znovu plakať, a to bol presne stav, ktorý chcel dosiahnuť. Nech sa snažil ako chcel, ale voči ženským slzám bol stále bezbranný a ako utešiteľ katastrofálne neschopný. To, že Ethrinne nedržal v náručí meravo ako robot a nepotľapkával ju nervózne po hlave mohla spôsobiť len skutočnosť, že spolu prežili viac, než len smútok z prihoreného obeda.
Využil moment, keď si mohol zblízka prezrieť jej tvár a hľadal na nej stopy po zraneniach. Bola síce pokrytá krvou a špinavá rovnako ako on, ale pre jej dobro dúfal, že sú to len povrchové škrabance. Adrenalín z neho pomaly opadával, takže bol oveľa prístupnejší úsmevu, dokonca, aj keď sa z tesného priestoru medzi jeho hruďou a Ethrinninými ústami ozvalo mumlavé "ďakujem". Tentoraz veril, že to myslí úprimne.* Nie je za čo. Zvládla by si to aj bezo mňa, veverička.* V povznesenej nálade a po oslovení, ktoré sa mu v tej chvíli k Erhrinne hodilo, natiahol ruku a postrapatil jej vlasy.* Mali by sme ísť, musím nahlásiť, čo sa stalo a teba by mali skontrolovať lekári.* A pretože sa zdalo, že je už Ethrinne v poriadku, jemne sa vymanil z jej objatia a vstal. Vojenská bunda ležala na tráve niekoľko krokov od neho a bola nepoužiteľná, ale zachránil z nej čo sa dalo. Medziinými aj fotografiu, ktorú si strčil do vrecka nohavíc skôr než by vôbec bolo poznať, čo je na nej.* Tak, čo Veverička, môžeš kráčať?* pýtal sa Ethrine, keď si skontrloval zásobníky v zbrani a znovu ju zasunul do pozdra pod pazuchou. POmaly začal nadobúdať svoj starý vyrovnaný výraz.*

*Považovala za zbytečné přesvědčovat ho, že bez něj by nikdy neměla šanci to zvládnout, protože si byla jistá, že on to ví, jenom se ji snaží potěšit a povzbudit, takže tuto poznámku nechala nezodpovězenou. Posadila se a potom se pomalu postavila. Bolel ji kotník, předpokládala, že ho bude mít vyvrknutý. Nahlas to ale nevyslovila. Uvědomovala si, co všechno se jí mohlo stát, že ten pád nemusela vůbec přežít, takže jí přišlo hloupé upozorňovat na takovou malichernost. Tím však nemohla zapřít bolest, kterou jí způsoboval každý pohyb tou nohou. Sykla a nohu hned odlehčila, přenesla svou váhu na pravou nohu. Ale stála.* Jo, jsem v pohodě. *Ozvala se potichu a nevyrovnaným krokem došla k taštičce, která byla, podobně jako všechno okolo, obalena slizem, na němž bylo nalepeno jehličí, hlína a vůbec vše, co se v lese běžně vyskytuje. Zvedla ji a otočila se na Sarka.* Takže... teď když tam dojdeme, nebudou mi věřit a když zjistí, že mě fakt nemají jak identifikovat, prohlásí mě za utečence? *Vůbec se jí ta představa nelíbila. Už sice pojala důvěru k Sarkovi, ale neměla pocit, že by ji mohl ochránit před tím kolotočem, který ji čeká, pokud ho bude následovat do města.*

Sark Zakary


*Z miesta, kde stál, priamo v epicentre zaslizených ostatkov lesa, si premeral Ethrinne skeptickým pohľadom. Stačilo mu vidieť jej tvár v okamihu, keď nohou dostúpila na zem a vedel, že jej odpoveď by presvedčila nanajvýš tak slepého, a to nemal ani doktorát z medicíny. Koniec koncov, jeho povolaním nebolo životy zachraňovať, ale ako sa už v ten deň presvedčil na vlastnej koži, zrejme si na svojej ceste do pekla pripíše aspoň jeden malý bezvýznamný bod k dobru. Niekoľkými krokmi prekonal vzdialenosť, ktorá ho od Ethrinne delila a s rukami založenými krížom cez hruď zaujal typický vojenský postoj, ktorý si ani sám neuvedomoval.* Tak nejako,* odvetil na jej otázku o ďalšej budúcnosti a premáhal zvedavosť. Čím ďalej tým viac ho zaujímal dôvod, pre ktorý také mladé dievča ako Ethrinne ušlo a potulovalo sa po krajine bez identifikačného čipu, bez ktorého bolo takmer nemožné prežiť v ich dokonale kontrolovanom a ovládanom svete.* Je mojou povinnosťou doviesť ťa na stanicu...* Znovu hovoril ako stroj, aj keď v jeho hlase sa objavilo menšie zaváhanie, akoby viac presviedčal seba ako ju. Aby svoje váhanie nejako zamaskoval, zohol sa a plynulým ľahkým pohybom ju zodvihol na ruky skôr, než by sa mu stihla vyšmyknúť. *...a najlepšie bude, ak to stihneme do súmraku. Už sme tu stratili priveľa času.

*Když se k ní blížil a promluvil, tvářila se téměř zoufale. Musela vypadat jako ztělesnění zranitelnosti, obzvláště v kombinaci s tím, že její tvář byla pokryta špínou, slizem a krví, která na druhou stranu poměrně jasně maskovala mnoho škrábanců, jimž se při pádu ze stromu vyhnout zkrátka nemohla, i kdyby stokrát chtěla. Po jeho prvních dvou slovech se jí zazračilo v obličeji zklamání. Do teď trochu doufala, že mu na ní třeba aspoň trochu záleží. Měla z něj jiný pocit, než jaký měla kdy z lidí okolo sebe, nedovedla si to však vysvětlit. Jeho odpověď byla ale tak stručná a jasná, že jí problesklo hlavou, co jí doma tak s oblibou říkávali. Vysvitl paprsek naděje, ale jeho zdrojem bylo slunce naivity. Nicméně ona neměla v plánu se ho vzdát tak snadno. V jeho dalších slovech slyšela něco, co tam možná ani nebylo, jen to slyšet chtěla. Něco jako zaváhání, snad se mu možná ani nechtělo plnit tuto jeho povinnost. Bála se ale lapit možnou příležitost. Nevěřila si a viděla jeho předchozí reakci na její pokus vyvléknout se dotáhnutí do civilizace. Navíc, kdyby ji pustil, dělaje, že ji nikdy neviděl, pravděpodobně by ho už víc nespatřila. Moc nechápala proč, ale bylo by jí to líto. Doufala, že bude mít možnost s ním ještě strávit hodně času, než ji prohlásí třeba za pašeráka drog nebo cestovatelku časem, která se snaží o sabotáž. A tak ho jen sledovala. Když ji však vzal do náruče, absolutně to nečekala a leknutím vyjekla. Udělal to tak lehce, snadně a přirozeně, jako kdyby zvedával děvčata ze země denně. Pravdou je, že Ethrinne byla lehoučká, čemuž se vzhledem k její křehkosti, výšce a šířce nedalo divit. Byl to ale absolutně neočekávaný krok, obzvláště potom, co jí minule prostě nasadil magnetická pouta. Vzápětí, po několika krátkých vteřinách, kdy se trochu vzpamatovala z mírného šoku, na něj pohlédla trochu ublíženě.* Já dovedu chodit i sama. *No dobře, s tím kotníkem by to asi tak snadné nebylo. Ale neměla ráda, když se o ni někdo příliš staral. Nebyla na to zvyklá.* Ani bych vám už neutekla, *dodala tiše. Nutno podotknout, že by se mu nemohla divit, kdyby jí to nevěřil. Svou nelibost nad cestou do města dala najevo dost jasně.*

Sark Zakary

*Nebral by Ethrinnine protesty na vedomie ani vtedy, ak by sa mu vzpierala. V tom prípade by mal dokonca zámienku pristúpiť k razantnejším krokom, ale dúfal, že podobná situácia, ako na začiatku už hroziť nebude. Navyše, žiadne ďalšie magnetické putá už nemal a pochyboval, že akokoľvek silný magnet by dievčaťu dokázal zavrieť ústa aspoň na sekundu. Bola to psychologická hra? Snažila sa mu dostať pod kožu neustálim rozprávaním alebo z neho jedno krátke dobrodružstvo urobilo mäkkýša? Ani jedna z možností sa mu nepozdávala.* Nie som k tebe galantný, dievčatko, ale ak by som ťa nechal ísť po vlastných, iba by si ma spomaľovala.* Odpovedal Ethrinne spôsobom, pri ktorom zo svojho výrazu vyselektoval akúkoľvek emóciu okrem presprílišnej úprimnosti. Bol rozhodnutý po zvyšok cesty mlčať a svoje predsavzatie dodržiaval s disciplínou, ktorá mu bola vlastná už od okamihu, ako prvýkrát prešiel bránami vojenskej organizácie. Ethrinne na jeho rukách bola ako handrová bábika, mal pocit, že keby ju pod sebou priamo nevidel, pokojne by uveril, že nesie len vzduch. Mimovoľne si spomenul na to, ako sa napchávala sušienkami, ale to nebolo jedlo, ktoré mohlo človeka zasýtiť na dlhý čas. Ďalší dobrý dôvod, prečo by ju mal vziať na základňu, kde sa o ňu dobre postarajú. Predtým, než ju pošlú do cudzineckého tábora alebo ju deportujú, doplnilo jeho podvedomie, ale znechutene ho umlčal. Sústredil sa na priestor pred sebou a čím dlhšie kráčal, nadobúdal istotu, že je na správnej ceste. Po hodine a pol sústavného mlčania a zarytého postupu vpred, vyšiel aj s Ethrinne v náručí na vrchol miernej pahorkatiny, z ktorej sa otváral výhľad na vojenskú základňu. Zastal, aby si vydýchol, ale aj preto, že pohľad na činorodú aktivitu za ochrannými valmi E.O.S. - u ho vždy dokázal vzpružiť.
Celý komplex sa rozkladal na parcelách, ktoré už pred dlhým časom zbavili lesného porastu, takže nakoniec zostal len ten, ktorý vytváral prirodzenú bariéru medzi základňou a širokým okolím. Spolu tri hlavné operačné budovy a dva obytné celky mali rovnaký štvorocový pôdorys a neboli vyššie, než jedno podlažie. Obohnané valmi a dômysleným ochranným systémom by sa len ťažko stali terčom útokov, aj keď to nebolo nemožné. Aj preto boli vojenské cvičenia, ako to dnešné, také potrebné.* Keď budeme vo vnútri, nechaj hovoriť mňa. Pokúsim sa pre teba vyjednať prijateľnejšie podmienky.* Prihovoril sa Ethrinne, keď zastal pred prvým valom a nechal skontrolovať svoju totožnosť Zorgom, robotickým vojakom, ktorý sa svojou figúrou až podozrivo podobal výmyslom z počítačových hier. Človek by len ťažko uveril, že nemá zbrane ukryté ešte aj v podrážkach na svojom pancieri. Keď zo Sarkovho čipu vytiahol potrebné informácie a poverenia, obrátil svoj skener na Ethrinne.*
"Osoba bez identifikácie, chýbajúce údaje," zapraskal robotický hlas a keby Sark v okamihu nezložil dievča na zem a nechytil Zorgovu ruku, Ethrinne by už bola zrejme dávno omráčená.* Je tu so mnou ,ty plechovica, tak buď tej lásky a ohlás náš príchod veliteľovi Harperovi.* Po dlhom čase sa na Sarkovej tvári objavila prvá emócia. Zdalo sa, že zúri, pričom hĺbka a intenzita jeho hnevu sa zreteľne odrážala v tom ako pokrčil obočie a ústa zovrel do prísnej priamky. Vyzeral o desať rokov staršie a dosť odhodlane na to, aby sa Zorg stiahol. Druhú ruku priložil na neviditeľný komunikátor za niečím, čo sa dalo s istým zveličením označiť za miesto jeho pravého ucha.
"Je na ceste, pane."
Sark si vzdychol a pozrel na Ethrinne. Z nejakého dôvodu mal potrebu ubezpečiť ju, že bude v poriadku, ale to sa k nim už z diaľky blížila postava veliteľa Harpera. Sark poslušne zasalutoval.*

/ trochu som ich posunula ak nevadí prípadne to prepíšem /