Vzpomínky. Některé přestavují noční můry vkrádající se do snů, jiné nás hřejí u srdce, když je nám nejhůř. Dalo by se říct, že se nedají smazat, jsou jako data, uchovaná hluboko v útrobách mozku. Ať už chceme, nebo ne, vybavujeme si určité události s každou činností a zachováváme tak jakousi osobní kroniku vlastních dějin. Myslela jsem si, že svoje vzpomínky pohřbím hluboko, hluboko pod zem, začnu znovu od začátku.
Pochovat své mrtvé.
Ale minulost mě dohnala. Začala mě znovu mučit, probodávat moje srdce, až z něj zbyl jen kus něčeho neidentifikovatelného. Rozežírala mě zevnitř a časem se dostala i na povrch. Bylo jí jedno, že se v slzách svíjím na prochladlých dlaždičkách v koupelně psychiatrické léčebny. Tenkrát nebyl nikdo, kdo by ji mohl zastavit a ukončil tak moje utrpení. A moji mrtví? Ti se schovávali jako kostlivci ve skříni a jen čekali na to, až budou moct vylézt a všechno co jsem milovala zničit. A tak jsem usla. Spala jsem dlouho a bez milosti jsem každého, kdo by chtěl narušit můj spánek, ignorovala. Uběhli hodiny, dny, týdny a mě začal děsit i spánek. Vzpomínky se jako noční můry vkrádaly do snů, ale žádné mě nedokázaly hřát u srdce i když mi bylo nejhůř.
A pak jsem dostala šanci. Mohla jsem zapomenout na všechno. Práce jsem měla tolik, že mi na přemýšlení nezbyl žádný čas. Je zajímavé, co s člověkem, jehož život se sesypal jako domeček z karet, může udělat rok tvrdé práce. Jak říká jedno přísloví: Aby ses mohl odrazit, musíš dopadnout ke dnu. Ať už jsem se válela ve vlastní krvi, nebo potu, už jsem nemusela myslet na minulost. Na chvíli jsem nad ní získala náskok.
Bohužel pro mě, se jen některé vzpomínky dají smazat. A to až příliš snadno. Dostala jsem novou šanci, ale ty, které jsem milovala, kreří mi před minulostí pomohli, jsem zapoměla. A víte, co bylo nejhorší? Vzpomínky, které jsem měla, mi způsobovali neskutečnou bolest, ale to, že jsem některé vzpomínky neměla, bolelo ještě více.
Od té doby, jsem bolest téměř necítila. Poučila jsem se. Abyste nemohli bolest cítit, nesmíte jí dávat možnost. Pro mě, to znamenalo několik věcí. Žádné vztahy, žádná nezodpovědnost a především, žádní parťáci. Přátelé mi dodávali sílu, uměli potěšit a tak jsem získala i dobré vzpomínky a jenom doufala, že znovu nepřijde někdo, kdo bezohledně smáčkne delete.
Nečekala jsem, že mi někdy moje rodina odpustí a ti co mi ublížili o odpuštění budou žádat. Ani já to po nich nechtěla. Několik dalších let jsem ještě chodila dávat svojí sestře květiny na hrob, ale nikdy jsem nepatřila k těm co mají malou sebedůvěru. Věděla jsem, že to není moje vina. Svou smrt si zavinila pouze ona. Několik dalších let jsem vydržela posměšné pohledy členů armády a jejich pohrdavé chování.
Mám pocit, že už je to za mnou. Mluvit o minulosti, je pro mě stále trochu těžké, nejspíš se s ní nikdy nesrovnám, ale pokud má se mnou někdo problém, raději ho s ní ihned seznámím. Žiju na hraně, protože přísloví, Žiješ jen jednou, platí i v této vyspělé době.....
A svoje mrtvé pochovávám raději ihned.....
So november 28 2009, 22:23
