Heliath, lesy Telarionu

Musis to urobit pre mna Miyu. Nemozem odist s vedomim, že ti hrozi nebezpecenstvo. Stale by som na to myslel...* ustarostene si vzdychol * Prosim slub mi že ma tu budes cakat. * naliehavost v jeho ociach bola jasne viditelna a v hlase mu zaznieval strach o Miyu.*

*Zadívala sa naňho, akoby ho videla prvýkrát v živote. Nechcela ho nechať ísť preč samotného, ale videla, že sa o ňu naozaj bojí a nech mu povie čokoľvek, bude si stále stáť len za svojim. Kusla si do spodnej pery, uvažujúc, čo spraví. Nakoniec len mlčky prikývla hlavou a objala ho.* Ale sľúb mi, že sa za mnou vrátiš *povedala takmer po šepky. Vedela, že to je hlúpa žiadosť. Pokiaľ bude v poriadku príde určite. Ale to či sa mu niečo stane, alebo nie ovplyvniť moc nedokázal.*

Slubujem.* odvetil a v hlase mu zaznel presvedcivy ton aj ked si nemohol byt isty ci sa mu pocas vojny nieco nesatne.* sklonil hlavu a nasiel jej pery, ktore sa v bozku spojili s tymi jeho. Mal dovod, pre ktory veril, že sa na toto miesto este vrati a prave ho držal v naruci.*

************************O 3 mesiace***********************

Nech už ste sa za tie 3 mesiace dostali kamkoľvek, na začiatku by bolo dobré zhrnúť čo ste robili

maže sa z dôvodu presunu hry

ANATÓMIA KLEMEX

*V dnešný deň sa musela pobrať do lesov. Jeden jej zvierací zverenec ochorel a ako jedna z ošetrovateliek sa musela o neho postarať. Len keby si bola pamätala čo to vlastne chcela, keď sa už ocitla na okraji lesa.* Hm, hm.. Po niečo som sem išla. Veru, veru. Len keby to ten Mesiac na oblohe vedel čo. Do krivého čerta! *Hundrala si popod nos, keď si sadla k jahôdkam a jednu si strčila do úst. Bola príjemne kyslá a pery sa jej vykrivili do šťastného úsmevu. Škoda len, že tá jej pamäť si s ňou robí čo chce. Skrúšene pozrela na vreckovku, ktorá mala urobený jeden uzlík.* Jedno je pravda. Išla som sem len po jednu vec.. Hm, hm... *Znova upadla do hlbokého zamyslenia. Pamätala si, že dnes mala na raňajky vločky s mliekom. Alebo to bolo včera? A má vôbec rada vločky s mliekom? Nie je si istá, či ona, alebo jej mačka.* Áno, už viem! Ochorela cicuška.. *Len detail bol, že stále nevedela čo to vlastne chcela. Bola chorá, a? Keby tak so sebou mala aspoň svoj debilníček do ktorého si značila úplne všetko. Asi aj na ten zabudla... Koľká škoda.*

Trilonius Prisonus

* Kráča pomalý cez les obdivujúci krásnu panorámu, ktorá sa mu naskytáva. Pomalý sa blíži ku okraju lesa a vidí obry postavy, ktorá sa tam nachádza. Pomaly sa približuje aby ju nenastrašil, poprípade aby ho niekdo nenapadol.* Dobrý deň prajem.* Prihovorí sa dievčine a milo sa usmeje. * Moje meno je Trilonius. Som bojovníik jeho veličenstva. Hľadám tu môjho koňa ktorý mi ušiel. Nevideli ste ho? * Poodstupil, akobz sa bál že ho dievčina napadne. *

ANATÓMIA KLEMEX

*Ako si tam tak sedí a má pocit akoby bola tým posledným červíčkom v jabĺčku, zjaví sa tam ďalší červík rovnako stratený tak ako ona. Len jemu chýba vreckovka na ktorej by mal uzlíky.* Ahoj, Trilonius. Ja som Anatómia a vedz, že mne tiež ušlo niečo, čo som rozhodne nechcela. Celý deň, nevidel si ho utekať okolo teba? *Už jej raz niekto povedal, že je trochu šialená, ale rozhodne si to k srdcu nebrala. Predsa len, svet bol taký krásny! A na Telarione sa jej páčilo najviac. Možno preto, že tam dostala prácu pri zvieratkách a hneď ju neodsúdili preto aká bola zábudlivá.* No žiaľ, tvoj kôň ma asi minul. *Súcitlivo pozrela na Triloniusa. A nemohla som sem ísť kvôli chorému koňovi? Tváričku zvraštila hlbokým zamyslením a len si zahryzla do spodnej pery.* Počuj, nevieš mi pomôcť? Čo je dôležitejšie? Chorý kôň, či chorá cicuška? *Zaklonila k nemu hlavu, pretože ako sedela na zemi on bol príliš vysoký a vďaka slnku musela na neho ešte aj poriadne žmúriť, takže mohla vyzerať dosť zvláštne. No ona naozaj neušla z blázinca, len tak pôsobila. Trošku.... Trošku viac.*

Trilonius Prisonus

Cicuška? to je kdo? Alebo čo?*Povedal a začal sa smiať pri pohlade na Anatómiu. Obzeral sa vôkol seba nervózne s nádejou, že niekde zbadá svojho koňa. * Asi kôň keďže je dôležitý pre cestovanie. * Odvetil jej Trilonius a sadol si na zem vedľa nej. *

ANATÓMIA KLEMEX

*Že kto je cicuška? Hups.. *Joj keby som ja vedela kto je cicuška, aj by som ti to povedala, ale obávam sa, že aj tento detail mi stihol uniknúť. *Zúfalo pozrela na vreckovku, ktorú zvierala v rukách ako svoju obranu.* Joj, len keď ja neviem ani po čo som sem išla. Už sa ti to stalo, Trilonius? Máš zvláštne meno, vieš to? Ešte som také nepočula, ale to je asi tým, že všetko rýchlo zabudnem. *Melie jej to jedna radosť, tak si radšej zahryzne do jazyka a stále zúfalo hľadí na uzlík na vreckovke. Keby ona vedela po čo tam išla!*

Nestáva sa mi to. Ja nezabúdam, aspoň nie tak moc. A áno mám zvláštne meno. Pochádzam z ďalekej krajiny menom Trilónia. Môj otec je tam kráľom.* Povedal a pozeral na vreckovku ktorú Anatómia tak pevne zviera v rukách. * A prečo si niečo nekúsila proti zabúdanie? Možno by ti to pomohlo. *Postavil sa .* Idem ja pomaly. Musím nájsť koňa. Inak ak chceš môžem ťa zaviesť k jednému druidovi. On by ti pomohol.

ANATÓMIA KLEMEX

Nooooooooooo..... *Len prekvapene na neho zažmurkala. Nemala pocit, že by bol tak úplne pri zmyloch, no napriek tomu, že sa ho trochu aj obávala, postavila sa.* Pôjdem s tebou, i tak som zabudla čo som chcela a možno si cestou spomeniem čo som to vlastne chcela. *Usmievala sa na muža, i keď hlboko vo svojom vnútri cítila jemné obavy. Keď hovoril o druidoch asi na niečom fičal, len čo je pravda.* Ja som veru vyskúšala už všetko nato aby som nezabúdala, vieš? Je to márne. Keď to už aj chcem urobiť, zabudnem čo som vlastne chcela... *Zahanbí sa a na lícach jej vyskočí červeň* Ako si hovoril, že sa to voláš?

*Jen ten, kdo byl hodně blízko, by ji mohl spatřit. Prostovlasé děvče v jednoduchých světlých šatičkách se sandálky. Ačkoliv se svými pohyby v ostatních snažila navodit představu, že musí být dávno dospělá, její tmavé dětské oči, v nichž se odrážely paprsky slunce, ji prozrazovaly. Zvídavě putovala očima po celém lese a potutelně se usmívala. Nebylo důležité, kde je, ani jak se tam dostala, ale především, že tam je svobodná. Mimo dosah všeho. Nemyslela dopředu. To byl další znak toho, že přestože byla na hranici dospělosti, byla stále dítě. Zakručelo jí v břiše. Svoboda bude mít i své mouchy, pomyslela si a jala se prohrabávat svou malou brašničku. Snad by tam mohlo být něco, co by se dalo sníst. Zatím se jí nechtělo opouštět zázemí lesa, i když tušila, že tady někde musí být jakási civilizace. Otázkou je, jestli se vyplatí někam chodit. Její zkušenosti ji před živými humanoidy spíše varovaly...*

/ Ethrinne toto je tebe /



Sark

*Zbraň mal pažbou opretú o líce. Bola to stará dobrá R7 s dlhou hlavňou a ďalekohľadom na presné zameriavanie, do ktorého práve pozeral jedným okom, zatiaľ čo druhé mal prižmúrené. Opatrne sa pohyboval lesom dopredu, zohnutý ukazovák pravej ruky držal zľahka položený na spúšti a počúval hlásanie ostatných jednotiek. Posledné informácie hovorili jasne: Cieľ sa presúval jeho smerom a on vkladal všetku svoju energiu do sústredenia. Dýchal zvoľna a hlboko, každý krok urobil s úmyslom neprezradiť svoju polohu, preto v ťažkých vojenských topánkach našľapoval obozretne akoby mal každú chvíľu stúpiť na pozemnú mínu.
Keď prvýkrát zbadal to dievča, prekvapilo ho to. Iba sa pohol o pár metrov doľava a ona sa vynorila spoza kmeňa jedného zo stromov. Nevšimol si ju skôr, pretože mu práve ten bránil vo výhľade na ňu. Stála mu otočená chrbtom, hlavu mala sklonenú akoby niečo hľadala alebo sa v niečom prehrabovala.* Dočerta! Tím Skay, máme tu civilistu nemôžem sledovať Cieľ.* Hlásenie ukončil ďalšou nadávkou, ktorú si zamrmlal popod nos a potom sklonil zbraň, aby sa ho dievča nezľaklo. Stále však svoju R7 držal pred telom ako štít a pohľadom kontrloval okolie, keby sa niekde objavil Cieľ.* Hej! Slečna!* Zavolal na ňu a len dúfal, že nie tak hlasno, aby sa ho zľakla. Už beztak nepôsobil navonok veľmi priateľsky. Mal na sebe špinavozelenú uniformu s nepriestrelnou vestou, na hlave prilbu spevenú remienkami pod bradou a tvár umazanú čiernou farboutak, že mu z nej svietili len svetlomodré oči.* Volám sa Sark Zakary a vy by ste tu vôbec nemali byť. Verejnosť bola informávaná, že v tomto sektore sa dnes bude konať taktické cvičenie.* Urobil ešte krok dopredu a hlaveň zbrane odklonil tak, aby dievčina nemala pocit, že mieri na ňu.* Musím vás požiadať, aby ste išli so mnou.

/ Díky /

*Už už držela v ruce kus nedojedené sušenky, když uslyšela hlas. Upustila ji zpátky do brašny. Co po ní chce? Co provedla? Co když ji chce odvést zpátky? Její mozek začal fungovat na plné obrátky a zmocňovala se jí panika. Až po hodných několika vteřinách se odvážila pohnout a pomalu se otočila. Nadechla se, že něco řekne, ale vůbec nic ji nenapadlo. Nakonec jen naprázdno párkrát otevřela a zavřela ústa. O krok ustoupila a prohlížela si ho. Při slovech o varování veřejnosti se ironicky zakřenila.* Zdá se, že jsem zrovna nemohla být označena jako součást zdejší veřejnosti, když jste ji informovali. *Vzápětí se ptala sama sebe, jestli je správné ho takto provokovat. Přece jenom, to, co drží v ruce, vypadá jako zbraň. A on vypadá, že ji umí používat. Ale co, kdyby ji chtěl zastřelit, už by to udělal, a trochu odlehčení je vždycky potřeba. Shlédla kriticky jeho umazanou tvář a pohledem se zastavila u jeho bleděmodrých očí. Nedovedla ze Sarkova pohledu vyčíst, zda mu může věřit, nebo nemůže. Ostatně, i ti největší šmejdi umí házet milé pohledy. Když udělal další krok směrem k ní, okamžitě o krok ustoupila, přičemž narazila do stromu. První chlap na téhle planetě, kterého vidím, a hned ze sebe udělám nešikovnou husu, problesklo jí hlavou a její tvář zalil červený ruměněc.* A kam mě odvedete? *Musela znít až moc nejistě a vyděšeně, ale to bylo způsobeno jen a jen tím, že nejistá a vyděšená byla. A ten člověk, který stál přímo proti ní, nevypadal dvakrát přátelsky.*

Sark Zakary

*Pozeral na dievča z výšky, ktorá o niekoľko hláv prevažovala tú jej a keď urobil krok dopredu, musel v duchu uznať, že ju tým vydesil možno viac než prísne naladeným hlasom. Ibaže, keď mu odpovedala nemal pocit, že by sa ho obzvlášť desila no aj sebadôveru možno predstierať a tak si zbraň prehodil do jednej ruky a tú druhu zodvihol, aby videla, že nemá za lubom nič nekalé. Dokonca sa pokúsil aj o úsmev, ale ako inokedy, ani teraz nedokázal predstierať, že je v pohode, keď sa v ňom v skutočnosti varila krv. Z pokusu o úprimný úsmev sa tak stalo niečo silené a nedočkavé akoby čakal len chvíľu, kedy ju bude môcť hodiť na krk svojim veliteľom. Nedokázal prestať myslieť na to, že niekde blízko nich sa pohybuje Cieľ a pravdepodobne sa pokúsi do vzniknutej situácie nejako zasiahnuť. Možno to bolo len cvičenie, ale kým nepadlo rozhodujúce slovo, bol stále v hre a celá akcia bežala ďalej. Nemohol si dovoliť teraz prehrať. Závisela od toho jeho budúcnosť v jednotke aprítomnosť civila to všetko skomplikovala.
Zastavil sa na mieste, pohľadom znovu skontroloval okolie a zastavil sa až na tvári dievčaťa, ktorá odrazu pôsobila vystrašene. Vtedy si uvedomil, že mu nepovedala svoje meno.* Na veliteľstvo. Tam sa budete musieť identifikovať a zrejme obdržíte napomnutie, nič vážne, kvôli čomu by ste večer museli plakať do vankúša. Bude to bezbolestné.* dodal mierne sarkasticky a pozorne sledoval jej reakcie. Pri zmienke o identifikácii si priložil prsty voľnej ruky na zápästie tej, v ktorej držal zbraň a zľahka si poklepal po zápästí, pretože tam sa nachádzal implantovaný identifikačný čip. Bolo to jedno z nových nariadení, ktoré bolo povinné pre všetkých občanov. Takto sa už nestávalo, že by si ľudia zabudli doklady alebo sa ich snažili sfalšovať. Všetko sa zaznamenávalo na podkožný čip. Každé jedno prekročenie hraníc v rámci planéty alebo iných planét, trestný register a základné údaje o osobe.* Som vojak v službe, neublížim vám, sľubujem. Len poďte so mnou a všetko bude v poriadku.

Identifikovat? *vyhrkla, jakmile Sark domluvil. Bylo jí jasné, že identifikace nebude asi probíhat tak, že se ji zeptají na jméno. Ona u sebe žádné doklady nemá. A i kdyby měla, hned jim dojde, že sem nepatří, nemohla jim říct své pravé jméno. Odvezou ji zpátky dřív, než se na Telarionu vůbec stihne rozhlédnout. Děsil ji nejen on, s jeho hrozivými úšklebky, které měly kdovíco znamenat, ale také především to, co jí říkal. Tázavě nadzvihla obočí, když poklepal na svou ruku. Hodinky tam neměl. Chtěl snad upozornit na to, že je potřeba si pospíšit? Proč to ale říkal, když se zmiňoval o identifikaci? Snad... podkožní identifikační zřízení? Nevěděla to, ale věděla, že hrát si na to, že to ví, jí nemůže pomoct. Ten den začal hůře, než čekala. Jak se z tohohle proboha dostane?*
Velitelství, identifikace, voják a jít s vámi. *rekapitulovala si tiše při pohledu na něj informace, které musela vstřebat. Chvíli se odmlčela.* Já mám lepší nápad, pro nás oba. *Přistoupila o dva kroky blíž k němu, což způsobilo, že musela svou hlavu mnohem více zaklonit, aby se mu podívala do obličeje.* Co kdybyste mě jen dovedl na kraj lesa... potom můžete pokračovat v započaté akci, o které.. byla veřejnost informovaná, *při těchto slovech se nepatrně ušklíbla* a já vám slíbím, že se do lesa už nevrátím a že o mně už nikdy neuslyšíte. Nikdo se to nedozví. *Poslední slova dokončila skoro šeptem a podívala se na ním svým nevinným dětským pohledem, jakoby prosila maminku, aby mohla být vzhůru o půl hodiny déle. Nevěděla, co to s vojákem udělá, jen doufala, že jeho odpověď bude kladná.*

Sark Zakary

*Keď sa dievča pohlo jeho smerom bolo to také nečakané, že sa takmer nezdržal a namieril proti nej svoju zbraň. Ibaže to by bolo smiešne a absolútne nepodložené konanie, preto sa rýchlo upokojil, aby vzápätí mohol čeliť niečomu oveľa nebezepčnejšiemu: prosebnému ženskému pohľadu. Dievčina stála oproti nemu, jej oči sa na neho upierali akoby bol jediným mužom na planéte, ktorý jej dokáže pomôcť a spolu s útlučkou postavou a výškou, ktorá sa tej jeho nemohla rovnať, pôsobila ako stelesnenie zraniteľnosti.
Sark sa zhlboka nadýchol, začal sa pomaly skláňať a keď boli jeho oči na tej istej úrovni ako oči dievčaťa, zastavil sa. Uprene, hlboko sa na ňu zadíval. Keď prehovoril hlas mal podfarbený sladkastým tónom sarkazmu, biele zuby miestami zasvietili v umazanej tvári skrz letmo sa pohybujúce pery, pretože šepkal.* Maličká, vyrastal som so štyrmi sestrami. Ak si myslíš, že tvoj prosbený výraz niečo zmení, škaredo si sa prerátala.* A vzápätí sa ozval cvakavý zvuk magnetických pút "cvak- cvak", ktoré si Sark šikovne vytiahol z puzdra na opasku a využil blízkosť dievčaťa, aby jej ich mohol nasadiť. Reagoval vmomente, bleskurýchlo, presne tak, ako bol na to vycvičený. Magnetické putá patrili k jeho najobľúbenejším donucovacím prostriedkom, pretože spútaný človek sa od neho mohol pohnúť nanajvýš tak tri, štyri kroky, ale ďalej ho už magnetické pole nepustilo. A že by jednal unáhlene? V duchu si už zložil odpoveď pre svojho veliteľa. Mal z toho dievčaťa jednoducho divný pocit nehovoriac o tom, že mu stále nepovedala svoje meno. Rozhodol sa ju vziať na stanovisko, odovzdať ju veliacemu dôstojníkovi a potom sa znovu vrátiť do akcie.* Ako som už povedal, pôjdete so mnou slečna.* PO tých slovách znovu zodvihol zbraň pred seba a vykročil dopredu dokonale si vedomý toho, že ho bude musieť následovať či už chce alebo nechce.*

Ne, počkejte! *vykřikla, ale chtě nechtě jí nezbývalo nic, než klopýtat za ním. Nevěděla, co mu říct, nechtěla mu říct všechno, ale zároveň jí bylo jasné, že pokud bude lhát, daleko se nedostane. Pochopila, že ten muž je voják a že ji nemá v plánu zavraždit nebo předat zpátky. I tak pro ní byl jistým nebezpečím, obzvláště teď, když se od něj mohla vzdálit jen na pár směšných kroků.* Já... nemáte jak mě identifikovat. Nikde mě nemají jak identifikovat, o mně... *Odmlčela se. Věděla přesně, co chce říct, ale nevěděla, jestli mu to říct. * O mně se neví, moji rodiče o mně nikdy světu neřekli. *Podrobnosti přece netřeba. Nepočítala s tím, že by jí jen slovo uvěřil, ale vymýšlet si proto, aby řekla něco důvěryhodnějšího, neměla v plánu. Utkvěla pohledem na jeho zbrani - snad by se mohla dostat pryč násilím. Neumí zacházet se zbraněmi, umí jenom kousat, škrábat a utíkat. To na tohohle týpka stačit nebude. Aspoň do té doby, dokud je okolo ní to zatracené pole.*

Sark Zakary

*Nemusel sa už o nič starať, aspoň čo sa týkalo toho dievčaťa. Pohyboval sa lesom akoby mu to tam všetko patrilo, akoby poznal každý jeden konár a výčnelok koreňa v zemi, takže opatrne zdvíhal nohy a vyhýbal sa ostnatým kríkom. Neobzeral sa za seba, lebo jeho "zajatkyňa" aj tak nemala kam a hlavne ako ujsť, preto sa staral len o svoje veci a keď sa predieral cez hustajší lesný porast iba jej miestami podržal konár, aby sa neudrela. Kráčal dopredu ako stroj, ale niečo v jeho postoji, v tom ako napäto držal ramená a držal pred sebou zbraň, hovorilo, že pre neho sa cvičenie neskončilo. Iba sa zmenili podmienky. Teraz mal na starosti civilistu.* Tak to si v peknej ryži dievčatko, pretože bez identifikácie ťa nikam nepustia.* Bola to len sekunda, čo sa obzrel cez plece na mladú nevinne vyerajúcu tvár, ktorá by ho mohla obmäkčiť, keby nevedel ako to so ženami chodí. Pravdou bolo, že vedeli dokonale využívať svoju zraniteľnosť, keď sa im to práve hodilo a on s dobročinnosťou prestal už veľmi dávno.* Budú ťa považovať za utečenkyňu. Pravdepodobne skončíš v tábore, kým nezistia kto v skutočnosti si a pošlú ťa nespäť.* Sark zodvihol ruku a zamával akoby naznačoval rozlúčku.* Takže si tie rozprávky o rodičoch môžeš ušetriť.* Jedno zapukanie vetvičky Sarka zastavilo. Nespomalil postupne, ale zostal stáť okamžite akoby mu nohy v sekunde vrástli do zeme. Automaticky vystrčil ruku dozadu, aby ňou zachytil aj dievča. Došľaka! Ak ho teraz Cieľ dostane neurobí skúšku a môže si rovno baliť kufre.*

A co když se jim nepodaří mě identifikovat vůbec? *Stihla ještě promluvit dřív, než se voják prudce zastavil. To bylo tak neočekávané, že ona zpomalit nestačila a vrazila do jeho ruky. Zrudla a zavrtěla se, ale už nic neříkala. Nechtěla vojáka provokovat. Ve vší své zoufalosti ale věděla, že právě jemu by se teď nejvíc hodilo, kdyby tady nebyla. Snad by mohla zkusit ještě jednou navrhnout, aby ji pustil? V tu chvíli si ale hned dá nálepku uprchlíka, která má možná, nedejbože, na svědomí i nějaký zločin. Ponořila se do své vlastní lítosti, které se v nastalém tichu mohla naplno věnovat. Do té doby, než se nerozejde stejně rychle, jako předtím zastavil. Snad si i přála, aby byla přivedena na základnu. Všichni nemohou být takoví suchaři, jako Sark, některý by pro ni přece musel mít pochopení. Nechtěla nic jiného, než začít znovu. Její proud myšlenek byl však rázem zastaven nějakým zvukem, snad šustění látky nebo rozhrnování listí. Tiše vyjekla - snad jí mělo dojít dříve, že to asi bude k veliké Sarkově nelibosti. Další zapraskání větvičky. Co se děje?!*

Sark Zakary

*Namieril zbraň presne tým smerom, odkiaľ sa niesol zvuk lámaného dreva, prst držal na spúšti a v duchu napomínal sám seba, aby sa neunáhlil. Načo mu boli reflexy, ak nedokázal konať správne?
Ibaže skôr než stihol urobiť krok dopredu sa šuchot ozval znovu, lístie na kríkoch sa pohlo a s prenikavým zaškriekaním sa k oblohe vzniesol obyčajný vták. Dopekla!
Sarkove pery sa pevne zovreli,až kým z nich neostala len prísna tenká línia. Jeho varovný pohľad s nadvihnutým obočím, keď k dievčaťu obrátil hlavu, naznačoval, že sa má zdržať akýchkoľvek poznámok. Áno, zastreliť vrabca nebolo nijaké hrdinstvo a možno by sa na tom sám zasmial. NIekedy inokedy.
Znovu sa dal do pohybu a ju, či už to chcela alebo nie, ťahal na magnetických putách so sebou. Znovu sa upokojil a mal čas vrátiť sa k poznámke, ktorú vyslovila tesne predtým, než začul podozrivý zvuk. Jej rozprávka o rodičoch znela jednoducho neuveriteľne. Možno len ušla z domu ako všetky decká v čase, keď im niečo sadne na nos. Bola zrejme zvedavá len preto, že chcela vedieť, ako veľmi si tým teraz zavarila. Samozrejme, že bez identifikácie by budila veľkú pozornosť a nikam by ju nepustili. Bez mena, pracovného zaradenia, čísla zdravotného poistenia...slovami, bez akejkoľvek identifikácie vlastne ani nemohla existovať. Niektorý dokonca zašli až tak ďaleko, že si do svojho ID čipu nechali nainštalovať share program, takže fungoval aj ako platobná karta. Bez identifikačného čipu sa v meste žiť jednoducho nedalo a podľa toho, čo do seba to dievča tlačilo, keď ju našiel - nejaké zvláštne, nechutne vyzerajúce sucháre - bola na tom naozaj dosť zle. Sama, doslova stratená v lese... Dosť! Zakázal si myslieť na podobné veci, pretože to bol prvý krok k pocíteniu ľútosti. Ruka mu však sama zamierila k vrecku na veste a vytiahala z neho eneretickú tyčinku.
Zubami roztrhol obal, vysunul z neho hrubý obdĺžnik čokolády a bez obzretia ho podal dievčaťu za sebou.* Ďakovať nemusíte,* prehovoril a očami neprestal sledovať okolie. Podľa značenia, ktoré používala jeho jednotka sa dostal už celkom blízko k svojej pôvodnej polohe. Snímač zabudovaný do lokátora na jeho pravej ruke tlmene zapípal. Okrem toho zvuku bolo všade ticho. Mŕtve, hrobvé ticho.*

*Chvíli nedůvěřivě pozorovala čokoládu, kterou jí nabízel, protože nečekala, že by mohl chtít něco jiného, než ji otrávit a zbavit se jí. Pak po tyčince ale hladově chňapla. K Sarkově dobru. Chvíli byla příliš zaneprázdněna jídlem na to, aby měla své všetečné otázky a prosby. Nezabavila ji však na dlouho. Když dojedla, poslušně chvíli kráčela v Sarkových stopách, mlčky, přemýšlejíc. Bála se. Bála se, že dojde k jedné ze dvou variant - buď zburcují celé Equilibrium a oni ji najdou - a protože peníze zvládnou všechno, vrátí se zpátky tam, odkud utekla. Druhá varianta nebyla o nic lepší. Děsilo ji, že by měla celý život strávit v tom táboře, kterému si nedokázala dodat přízvisko, v jakém vlastně táboře, jen jí bylo jasné, že dětský asi nebude. Snad dovede na někoho zapůsobit tak, že dožene zameškaný život. Bohužel tomu nemohla moc věřit. Teď jí nezbývá než otravovat Sarka. Už neviděla smysl v tom na něj naléhat, aby ji pustil, zdálo se jí, že se stejně daleko nedostane. Chtěla ale - ne, ona potřebovala znát odpověď na svojí otázku.* Neodpověděl jste mi, co se stane, když nezjistí, kdo jsem, a potvrdí se, že mluvím pravdu. *Už nemluvila tak nesměle, spíše tvrdošíjně. Začínala pomalu věřit, že se jí nepokusí zastřelit.*

Sark Zakary

*Na to existovala jednoduchá odpoveď. Sark sa obzrel ponad plece a prešiel tvár dievčaťa zamysleným pohľadom akoby sa v duchu nevedel rozhodnúť, čo si má o nej myslieť.* Ak o vás rodičia nikdy nikomu nepovedali potom je to už vec U.R.O.* Sark odvrátil pohľad a znovu sa zadíval pred seba. Krivka jeho ramien prezrádzala ako veľmi sa kontroluje a keď prehovoril hlas mu neprezrádzal nijakú emóciu akoby tie slová odriekal zpamäti už toľkokrát, že pre neho samého stratili zmysel.* U.R.O. je Úrad pre rigstráciu obyvateľstva na Telarione. Uchovávajú záznamy o všetkých ľuďoch, ktorí sa tu narodili alebo ktorí sa sem prisťahovali vrátane žiadateľov o prechodný pobyt. Tí, ktorí sa nachádzajú mimo systém sú buď zločinci alebo sa rozhodli žiť v Exille. U.R.O. prešetrí váš prípad a zvolí vhodný postup.* Sark si odkašľal a sám pre seba pokrútil hlavou. Nemal čas na takéto detské otázky. Ona ho nezaujímala, jednoducho si splní svoju povinnosť a pôjde ďalej.
V nasledujúcej chvíli sa mŕtvolné ticho v lese ešte prehĺbilo. Ťaživá neprítomnosť zvuku doľahka na Sarkove zmysly ako výstraha príliš neskoro, pretože vzápätí sa zem pod jeho nohami začala otriasať v dobre známom rytme.* Čo keby sme ten rozhovor dokončili neskôr?* S pohľadom upretým pred seba Sark uvoľnil magnetické putá a odstrčil dievča nabok v tom istom okamihu ako sa zem dve metre pred ním otvorila a vystrčilo sa z nej prvé kovové chápadlo. Ostré čepele na konci vydávali nepríjemný cvakavý zvuk ako sa z otvoru vysúvala jedna obrnená noha za druhou až kým sa neobjavilo aj mäsité pavúčie brucho. Pôvod toho tvora sa nedal jednodznačne určiť, pretože povrch jeho tela pokrývali pláty lesknúceho sa kovu, zatiaľ čo spodok jasné pulzoval akoby bol živý. V mieste, kde by inak bola hlava sa nachádzala jedna veľká šošovka zložená z malých plôšok podobných hmyzím očiam.
Cieľ sa celý vysúkal z diery, z opancierovaného chrbta sa mu pritom sypali kusy strhnutých skál a zeminy. V oblaku prachu, ktorý víril sojím obrím telom vymrštil jednu z nôh dopredu no neútol na Sarka, ale na dievča, ktoré bolo s ním.*

*Pozorujíce tvora se chvíli nezmohla ani na slovo, výkřik, ba ani na nádech. Jen stála, jak kdyby přikovaná k zemi. Hlavou jí proběhla myšlenka na to, že to vůbec nemusí být součástí toho taktického cvičení, o němž mluvil Sark. Racionální uvažování muselo jít stranou. Nevěděla, jestli je to vůbec živé, ale vypadalo to jako obrovský pavouk se zbrojí a hlavou ještě odpornější, než pavouci mají. Ethrinne nebyla nikdy arachnofobička, ale hmyz a především pavouci se jí hnusili. A teď před sebou měla zvíře - nebo snad stroj? - které bylo o tolik větší, než každý pavouk.
Nekonečná chvíle děsivého šoku nebyla zas tak dlouhá nebo nekonečná. Ve skutečnosti trvala jen dvě, tři vteřiny, které se však táhly jako dlouhé hodiny. Jakmile se vzpamatovala, pronikavě zaječela a bez ohledu na cokoliv začala utíkat. Poprvé za celou dobu jejího pobytu - nebo snad spíš bytí - na Telarionu doufala, že se Sarkovi neztratí. Jeho poslední slova totiž zněla nadějně a jí se začínalo skoro do města chtít. Jaké bylo ale její překvapení, když zjistila, že ten tvor, tak těžkopádný, ji "dobíhal", jestli se to dalo nazvat během. Spíše posouval své ohromné tělo, bořil se nohama do půdy a zanechával za sebou hluboké stopy. Kroky ale byly veliké a ona, ať běžela seberychleji, mu nemohla utéct. V panice, bez rozmyšlení, zadýchaná od předcházejícího sprintu, doběhla k nejbližšímu stromu, na nějž se dalo povyskočit, a dostala se na nejnižší větev. Obratně se vyšplhala i na tu druhou. Třetí byla ale příliš vysoko, než aby se tam dostala jen tak, přeskočením. A na přitažení se neměla sílu v rukou. S rozšířenýma očima a výrazem čirého zděšení se chytla kmene a šplhala po hrubé kůře ako po tyči v tělocvičně, nevšímaje si toho, že ostré větvičky a kůra jí působí škrábance a odřeniny. Když se konečně zastavila - a zdolala mnohem menší kus, než jak se cítila - neviděla přes košaté větve stromu, co se děje dole. Nezbývalo jí, než čekat. Posadila se na větev a schoulila se. Chtěla zavolat na Sarka, ale bála se vydat jakýkoliv zvuk. Tak mlčela.*