Mesto

/Vítam ťa tu, teraz je tu posledné dni mĺkvo, pár z nás maturuje, prípadne koniec roka je dosť náročný pre každého ale ono sa to znovu rozbehne ...no meč ktorý dáva silu a prekliatie, ako sme tu dosť tolerantní, no radšej scifi niež fantasy ale ked už si to napisal tak nevadi no /

/Ahoj som Noby ak chceš, tak si ťa vezmem do "opatery" a môžeme spolu niečo vymyslieť A vymyslelo by sa aj niečo s tým mečom môžme to vyriešiť cez poštu, čo ty nato? /

*Prudce rozkopla ztrouchnivělé dveře zapadlého baru na okraji města. Do nosu ji udeřil nesnesitelný zápach. Smrdělo to tu kouřem, potem a v neposlední řadě Zemí. Ne že by byla ráda na čerstvém vzduchu, nebo v čistém prostředí. Vždyť samotná základna odboje, ve které trávila většinu času, byla jen zatuchlé skladiště se sklepem přeplněným mrtvolami, ledabyle napěchovanými do roztrhaných pytlů na odpadky. Země ale měla svůj vlastní typický odér, který cítila, ať se hnula kamkoliv. Byl všude, jako by ji snad pronásledoval. Už když byla malá, cítila, jak se lepí na vlasy, schovává se do záhybů šatů nebo zůstává na řasách.
Zpod klobouku jí vypadl pramen uhlově černých vlasů. Zachytila ho mezi prsty a chvíli si ho zkoumavě otáčela před očima. Všimla si jemných náznaků blonďaté barvy, jako by šedivěla. Zamračila se. Dřív, nebo později si bude muset vlasy znovu obarvit. Kdyby se začaly až příliš podobat původní barvě, riskovala by své odhalení. Nepřítomně zastrčila pramen za ucho a pokračovala ve své cestě k baru.* Pivo.*zamrmlala, když zaznamenala barmanův podezřelý pohled. Nedivila se mu. Nevypadala jako někdo, kdo se sem běžně chodí nalít do němoty, třikrát za večer se popere a nakonec skončí někde v postraní uličce mezi smetím. Vlasy měla pečlivě zastrčené pod luxusně vypadajícím pánským kloboukem, bujné vnady namačkané v zdobeném korzetu, které částečně zakrýval promočený tmavý kabát, a zpod úhledně vyžehlených černých kalhot vykukovaly jehlové podpatky naleštěných lodiček.*
- Sluneční brýle v tuhle dobu?-
*Tázavě zvedl obočí a postavil před ni půllitr s podezřele vypadající tekutinou, která pravděpodobně pivo nikdy nepotkala. Neodpověděla mu. Uchopila sklenici a pomalu zamířila k dřevěnému stolu v nejtemnější části místnosti. Žárovka nad ním nervózně poblikávala, jako by cítila zdejší napjatou atmosféru. Strop byl promočený, nejspíš kvůli děravé střeše, nebo špatnému potrubí. Voda z něj dopadala přímo na dřevěnou desku a pomalu tvořila rozsáhlou louži. Položila sklenici na stůl tak, aby kapky nestékaly na něj, ale dovnitř půllitru a opatrně se posadila na rozviklanou židli.
Nenápadně se rozhlédla kolem sebe. Bar byl poloprázdný a žádný ze zákazníků se nepodobal špičkovému hackerovi. koho by měla očekávat? Se svým „zaměstnancem“ se nikdy nesetkala, ale dokázala si ho v mysli alespoň hrubě načrtnout. Mohla by to být ta skrz na skrz piercingy propíchaná smažka u baru? Nebo vyholený ožrala v druhém koutě? Znechuceně pohlédla na sklenici se žlutou tekutinou. Díky kapkám ze stropu pomalu přetékala, stejně jako její pohár trpělivosti. Všemi tu opovrhovala. Kdyby mohla, nejradši by celý bar postřílela, sbalila si svých pět švestek a vrátila se zpátky na Telarion, kde by trochu potrápila dvojčata, a pak si dala drahý drink v nějakém luxusním meziplanetárním baru. Ale to by nikdy nedostala to, co chce. Informace, po kterých prahla víc, než po čemkoliv jiném a byla pro ně ochotna vydržet i pár nechutných pozemšťanů.*

*"Len prechodná stanica, len prechodná stanica. Bude to len ľahká fuška, nič extra. Len odrazový mostík. Kým prestanú hľadať." Ukľudnovala samú seba i keď od toho úteku ubehlo už dosť veľa rokov. Stále tu bol ten paranoidný pocit, že za najbližším rohom vybehne nejaký z tých chlapov a zase ju raz zavrú.
Na stole, ktorý bol pokrytý hrubou vrstvou odpudivej špiny, ktorá zakrývala jeho drevenú podstatu stál pohár s jej čajom, ktorý však bol až do polovice zasypaný cukrom a lyžička v ňom stála vzpriamene. Jej prsty nervózne klopkali po stole vedľa pohára a druhá ruka, položená na stehne pod stolom už podvedome napodobňovala svoju sestru iba s tým rozdielom, že s rukou pod stolom imitovala ťukanie do klávesnice. Choroba z povolania? Možno.
Zavinutá v nevýraznom kabáte sledovala dvere baru a pri každom novom hosťovi jej myklo očným viečkom. Dalo by sa povedať, že si užívala čiastočný pokoj, ktorý tu bol. Nikto v okolí nevlastnil nič zložitejšieho ako obyčajný mobil, alebo ani to nie a tak aspoň na chvíľu zvuky v jej hlave odišli do úzadia. Statický šum a hudba prúdiacich dát. Bol to krásny zvuk, ale niekedy to jej mozog proste nezvládal.
Vlnenú čiapku, prežratú molami, ktorú ukradla nevedno kde mala stiahnutú do čela a hlavne na zátylok. Pod vlasmi tam ukrývala vstupy pre pár jackov, ktoré sa dokázali prispôsobiť všetkým veľkostiam.
Veru, darovali jej na pamiatku mnoho. Nič z toho nechcela, no zmeniť to už nemôže.
Pery sa jej zľahka pohybovali, reprodukujúc pár z kódov, ktoré aktuálne vo svojej pamäti triedila. Aj ona potrebuje raz za čas spraviť poriadok.
Keď však do baru vošla žena, automaticky oboma rukami objala hrnček, palcom posunula lyžičku zapichnutú v cukre a napila sa presladenej tekutiny.
Nemala rada davy ľudí. Teda, toto malo od davu veeľmi ďaleko no i tak to bola väčšia koncentrácia uhlíkatých dvojnožcov než je zvyknutá. Mala rada svoje ticho, najradšej miestnosti s pancierovými, či ocelovými stenami, ktoré prepúšťali len minimum signálu. Vždy sa cítila ako na dovolenke.
Nepáčilo sa jej, že táto "práca" prišla v túto dobu. Cítila nedostatok energie a cukru, ktorého bolo v tomto zapadákove nie moc veľa. Ani oblúbená značka jej čokoládových tyčiniek sa tu nepredáva. Prišlo jej to divné, spávať skoro každý deň. V duchu zastonala a lyžičkou začala naberať cukor, nasiaknutý čajom, z pohára. Nechávala si ho roztápať na jazyku, slastne akoby to bola tá najlepšia značka čokolády.*